HOMO URBICUS (I)

By Arnošt Procházka

Vzduch mění v dusivý a suchý var

terč sluneční jak výheň hltavá a zlatá;

žhne zdola polní cesta, prašný žár,

tkví pole obilná jak poledním snem jata.

Je mrtvá tiš a vůně pryskyřná

i dusná velký les, kam nedočkav se hrouzím:

a střídou tupý úder zaznívá

jen sekyr v ohlas mdlý, jejž kročejem svým vzbouzím.

Ni chladný větru van, ni hmyzu šum,

ni křídel chvatný mih, ni zpěvu výtrysk hřivý,

jen prsti prudký dech, pňů hluchý tlum:

jak slavně mlčí vše a pověčně kol civí!