HOMO URBICUS (II)

Och, slavně mlčíš, víc’ však lhostejně

a bez citu, kol v šíru, přírodo, tak cizí

k mé dychtivosti, jež se po tobě

zas’ vzpiala, doufajíc v tvé osvěživé mízy:

mé nitro nenalézá poklidu,

když tobě vzdává se a rozníceně prahne

zpět v města vír, ždá jeho rozruchu,

kde život jediné v ně mocným gestem sáhne.

Ne, není v nádheře tvé úkoje,

za nímž se brala nezkojná má touha bludná,

ó přírodo: v své síle plodivé

a stále stejné na konec jsi přec’ jen – nudná!...