HOMOLKY.

Zamlklá, tichá je klášterní zahrada,

jako když tesknoty v záhony napadá,

jako by tichý a tíživý žal

ve vůni rezed se rozléval.

Sotva se pěšinou mihne jak stín

s růžencem bradatý kapucín.

Smutno a dusno až k zalknutí zde je!

Jen fráter Bonifác vesel si pěje,

když záhon celeru pleje! –

Kvardián šedivou bradu si hladě

v modlitbách plíží se po zahradě,

ruší jej stále ten veselý zpěv,

mračí se, v očích mu zablýskal hněv.

„Hle, fráter laik“ – děl rozčilen k sobě,

„jak zpívá vesele ve svatopostní době,

kdy celý klášter se kaje a modlí,

on sotva minutu v modlitbách prodlí

a už jen v zahradu! Celičký den

z dohledu ztratí se v houštinách samoten.

Čpí cosi hříšného ze zraku jeho –

v čas postu velkého – proklatý! –

je čilý a rudý a kulatý,

jak měl by do syta všeho!

Pohled má plachý a nejistý,

hádám, že duch jakýs nečistý

se v duši a srdce mu vkrádá!

Však s něho nepustím očí už teď!

Taky přes vysokou klášterní zeď

mohla by proniknout zráda!“ –

Ukrytý za křovím kvardián číhá,

v pohybu každičkém frátera stíhá.

Hle, teď rýč hluboko zabodl do země,

ohléd’ se okolo, usmál se tajemně,

najednou skrčí se a hlavu sklopí,

jako had plíží se do stínu do houští,

záhonek celeru i práci opouští,

v lískoví zapadl beze stopy.

Zasyčel kvardián: „Kam se to krade?

Ó, hade! hade!“

Po samá kolena habit svůj zved’

a za ním do houští pustil se hned – –

ó, hade! hade! –

Zamlklá, smutná je zahrada klášterní,

po cestách zarostlých ve stínu

do vůně rezed, fial a jasmínů

tesknota čpí.

A kolem dokola odevšad

zeď černá otáčí smutný ten sad,

vysoká, vysoká! Nemohou přes ni

hleděti vězni

v ten hříšný venkovský, daleký svět!

Sotva že pták se ji odváží přeletět,

a jenom břečtan se připíná zelený

na černé ovlhlé zvětralé kameny.

A fráter pode zdí vysokou ve stínu stál,

oheň mu ve zracích plál.

Zatleskal rukama. Kvardián číhá:

Kam fráter své oči zelené zdvíhá?

Co se tam nahoře míhá?

Ha, přes tu černou a vysokou zeď

bělostná ručka se napřáhla teď,

a s dlaně hebounké smekla se tiše

kulatá homolka a padá s výše

fráteru do hrsti nastavené.

Zachvěl se kvardián, a vlhne mu zrak,

do tváří vyhublých krev se mu žene.

Ó, zrádo! hříšníku! ty tedy tak?

Přikročil k němu a pohlédl naň,

na rámě vložil mu železnou dlaň.

Pobledl vinník a hrůzou se chvěje,

krčí se, těžké naň mrákoty jdou,

ó, zle je! Zle je s ním! Ach, zle je!

Zalomil rukama nad hlavou!

Kvardián pokynul prstem jen,

a fráter němý a poslušen

pěšinou zpátky se plíží,

strašlivá vina jej tíží. –

A sám tu kvardián stojí a přemítá,

kuličky v růženci počítá.

A jemu u nohou zapadlá ve trávě

ztracená homolka bělá se lákavě.

Sehnul se v myšlenkách pro ni,

drží ji na dlani. Jak sladce voní!

Jako by mluvila: „Okus mne, bláhový!

Nikdo tě nevidí, nikdo to nepoví!“

Zbled’ hrůzou kvardián a kříže dělá,

krůpěje potu mu vytryskly s čela.

„Jistě to svádí mne Lucifer sám,

ne, toho hříchu já neudělám!

Proto tak rudý a kulatý

je fráter Bonifác proklatý!“

Lehtá jej homolka v dlani,

a vůně příjemná dráždí mu čich.

Zamračen pohlížel na ni,

šeptal si: „Bože, to hřích je, to hřích!

Veliký půst je dnes,

nedopusť, Pane, bych taky tak kles!“

Marně však o milost prosil a volal,

té svůdné homolce neodolal.

Nejprvé ochutnal drobeček jen,

ale pak jako by opojen,

zaťal v ni žluté a viklavé zuby.

Tak ďábel úkladně dušičku zhubí!

A hůře! Sotva že homolku sněd’,

po jiné zatoužil hned.

Zatleskal, a ručka bílá

nahoře na zdi se objevila,

homolku k nohám mu upustila.

Také ji kvardián zved’!

Ale již drobečku neokusil,

v prsou mu procitlo svědomí.

„Oh, což, já slaboch, jsem podlehnout musil?

hořko a trpko a stydno mi!“

Oči své skroušeně k obloze zdvíhá,

homolku roztřepil o černou zeď.

„Jenom bych“ – myslil si – „rád věděl teď,

na druhé straně kdo za zdí to číhá?“

Postřehl: tu a tam ve zdi jsou

kameny vypadlé náhodou,

jako když stupátka do výše jdou.

Rozhodnut třikráte udělal kříž,

vzhůru se šplhá a nahoře již.

A koho za zdí tam vidí?

Protřel si oči. Ah, není to klam!

Vyvrhel pekla a nepřítel lidí,

na bobku sedí si Lucifer tam

a na něj s úsměškem civí,

takový starý a praošklivý!

V očích mu hanebnost prokmitá,

na hlavě rohy má, na nohách kopyta,

a zuby veliké, až hanba říci,

po srsti celý je do ruda připražen,

na jeden dráp si však proklatý ten

plesovou oblékl rukavici.

Zakýval: „Hehehe! Vzácný pán!

Vždyť je to vskutku sám kvardián!

Však jsem tě dlouho již vnadil,

na tvoji dušičku mnoho jsem vsadil!

Se solí, s paprikou, okmínovaných

to bylo homolek nepočítaných,

opravdu mohl bys tučnější býti!“ –

Kvardián myslil, že v propast se řítí.

„Apage!“ zakřičel, „satanas!“

Ale ta hrůza mu zlomila hlas,

jak pravá mrtvola zbledl!

„Já ne, to fráter ty homolky snědl!“

Satan se ušklíbl s nedůvěrou:

„A kde mé homolky, kde tedy jsou?“

Zatleskal: „Homolko, kde jsi?“

Ha, hrůza, proč se tak kvardián děsí?

Zavírá oči a zatajil dech,

na zdi se přikrčil na pospěch,

pěstěmi hubené tiskne si tělo.

Ale pod vyrudlým habitem:

„Tady jsem! Tady jsem! Tady jsem!“

přece to diskantem znělo.

Chtěl prchnout, chtěl dolů seskočit kvardián,

ke zdi však jak by byl přikován,

jen sípe zoufalý: „Satane,

ne! Já ne! To fráter! Ach, já ne!“

Ale pod vyrudlým habitem:

„Tady jsem!“ křičí to, „tady jsem!“

Ďábel se zachechtal: „Hahaha!

Mlsný se chytit dal na vějičku?

Ať po mých homolkách nesahá!“

Způsobně svlékl si rukavičku,

holými spáry pak starého chyt’,

jak dravec lapil ho za habit,

a nechť se zaříkal, jak jen chtěl,

přímo jej odnesl do pekel.