Hon.

Na honbu jel Józa král.

Přes pole se kvapně hnal,

pláň proletěl i hvozd černý,

vinice i bažiny,

až mu z celé družiny

zbyl jen Diviš, přítel věrný.

Jeli dále klopotem

– tryskem chví se celá zem –

jak dva běsi rozezlelí,

až ve mladém osení

oři jejich schvácení

padli, pěnou kryti celí.

Jako bouře po lese

od vesnice žene se

na ně sedlák s divým křikem.

„Jak nad námi živ je Bůh,

dnes ti, králi, věčný dluh

jedním splatím okamžikem!

Zlý tvůj osud sem tě nes’!

Tobě dražším jeden pes,

než sto bídných, selských lidí.

Hoj, kdo krev tak prolévá,

a vichřici rozsévá,

za čas krátký bouři klidí!“

A tu blýskne ostrý nůž,

král svůj konec čeká juž

a se chvěje v náhlém strachu.

Však se Diviš rozehnal,

kralovraha k zemi sklál,

a ten hyne před ním v prachu.

„Viz, Diviši, chátra ta

nevěrná a proklatá

na mne, pána, ruku vztáhla,

má že ruka svěcená,

pro ně krví sbrocená

na ně přísně kdysi sáhla!

Ale Bůh mi svědkem buď,

a mne za to krutě suď,

že jim stokrát všecko splatím!

Zřím plát znovu krve nach:

aneb zatlápnu je v prach,

aneb sám svůj život ztratím!“

Diviš hledí do země,

a si myslí tajemně,

že kdo v divém hněvu plání

ve své pomstě nezralé

vztáhne ruku na krále,

není hoden slitování.

Od vesnice po chvílce

běží dítko v košilce

udýchané za tatíčkem.

Bosé nožky uštvány,

zlaté vlásky scuchány,

a strach hledí mladým líčkem.

Beze hnutí leží tu

otec v bujném pažitu,

dítě v bázni volá stále,

až po marném hledání,

křísení a volání

v pláč vypuklo nenadále.

Ale spurný Józa král

pěst svou k ráně rozehnal,

prudce udeřil je v líčka,

až se dítě zachvělo,

a pak náhle skácelo

polomrtvé u tatíčka.

A když koně povstali,

znovu sedla připjali,

volným krokem dál se brali,

pryč s té stráně tesklivé.

Mlčí král, a v děsivé

sny se věrný Diviš halí.

Diviš hledí do země

a si myslí tajemně,

že kdo v divé pomsty plání

tak se k pomstě rozlítě,

vztáhne ruku na dítě,

není hoden slitování!

Vidí v duchu rodný dům

smutně čníti k nebesům,

a v něm svoje ležet dítě

s krvavými okovy

u mrtvoly otcovy...

Diviš zavřel oči hbitě.

Měsíc ukryt za mraky

v boj se pustil s oblaky,

a když zahnal všecky stíny,

viděl, dvé jak ze mlází

jezdců černých vychází,

však jen jeden z doubraviny.