Honákova rada.

„Inu, jak vám povídám;

čerta starého jen z toho mám!

Já sic koupím rybu za pakatel,

neboť jsem těch věcí dobrý znatel;

pak ji prodám v Praze

také přece hezky draze –

to by všecko dobře chodilo,

kdyby jenom toho dovážení nebylo!

Považte si! v loni při adventu

vez' jsem do Prahy as osmdesát centů

nejpěknějších kapříků a štik;

tu vám v šírém poli na silnici

přines' ďábel vzteklou chumelici,

a než byste pětkrát oč'ma mžik',

byla cesta, dosud pohodlná,

závějí a sněhu plna.

Chtěl-li jsem se dále hnout,

musil jsem dát k vozům připřáhnout.

Co tu outrat! co tu placení!

k tomu ještě moje zkušení!

Já jsem tehdá vozy, koně, ryby, sudy,

všecko v zlosti zaklel někam ke všem všudy! –

V prodeji, jak pravím, dobře by to chodilo –

kdyby jenom toho dovážení nebylo!“

Takto stěžoval si strejček Hotahý,

jenž vozíval ryby na trh do Prahy,

kmotříčkovi Pepři,

jenž zas vedl obchod s vepři.

„„Na mou duši! perně vydělá se groš!““

začne Pepřík po honácku hubou zvonit,

„„zvláště fůrberk přijde draho! Ale což –

nebylo by líp', ty ryby k Praze honit?““