Honec.

On nejkrásnější z honeckých byl hochů

měl velký zrak a vlasy zlaté trochu,

jak kříšťál bílé čelo, plné rety

a v tvářích jak by pučely mu květy

nejhezčích růží, co jich v parku měli...

Když uzřela ho, ruce se jí chvěly

a ňadra velká její pracovala.

„Kdo jest on?“ sluhův svých se chvatně ptala

a zrakem pila v sebe jeho tahy.

Když domu přišla, šperk ztrhnula drahý

a byla mrzutá, své tiskla čelo...

A večer pak, když slunce spát již mělo,

svou nejvěrnější chůvu zavolala

v pokoje zadní. Tu jí těžkou dala

úlohu provést ještě noci této.

Když žena třásla se, tu děla: „Sketo,

chci, musí být to, musí přijít ke mně!”

Pak hlasem tklivým domlouvala jemně

a hladila jí drsné, těžké vlasy...

A chůva posléz síly dodala si...

V čtvrt hodině stál před ní udivený...

A oči plály bohaté té ženy,

jak oči lvice, vilné, rozvášněné...

Rty chvějí se jí, krev se k srdci žene

a prsa touhou div se nerozskočí...

„Jsi chudý, vím to.“ dí a v jeho oči

zří upřeně. „Chci všeho tobě dáti,

hromady peněz, co jen bude přáti

si duše tvá. A matka tvoje ráda

povolí. Nuž mluv, co tvé srdce žádá

za to, že budeš u mne v noci státi

a vějířem mé skráně ovívati? –

Nuž, rci jen, hochu, zanech bázlivosti!

Snad krásné oděvy a zlato, skvosty,

či meče, kordy, pušek vzácných řady?”

On chladně děl: „Jsem na otroka mladý!” –