Honorata z Wiśniowských Zapová.

U Prosického kostelíčka

do kraje hledí tiše rovy,

jak kmet, jenž na věk nový hledě

v zpomínkách slavných sobě hoví.

Tam také Tobě, srdce jemné!

ustlali, ne však v zemi rodné,

ne tam, kde vítaly tě jednou

života libozvuky svodné;

ne tam, kde sláva předků statných

ti ve kolébce požehnala,

kde láska bratrů bohatýrských

Ti úplň blaha slibovala.

Však předce nespíš v zemi cizí,

a třeba nevanou Ti Tatry

větérkem luzným pozdravení,

jsi doma předc a mezi bratry.

Vedena rukou lásky jemnou

jsi vkročila do naší vlasti,

a sdílela jsi odhodlaně

radosti její, její strasti.

Zde rozvily se tiché světy

Tvé duše, zde Tvé krásné snahy

na roli naší pracovaly

a budily v nás pocit blahý.

Zde odkaz Tvůj, zde choť a dítky

Tvé lásky vroucně zpomínají

a národy dva pobratřené

Ti vínek slávy uplítají.

A z posledního odpočinku

zříš k vlasti dvojí, k blizké, k dalné,

kde Labe s Vltavou ubíhá,

kde šumí Visly proudy valné.

U hrobu Tvého Čech a Polák

jedním se kmenem být poznává

a ze společné budoucnosti

jim kyne opět dávná sláva.