HONVÉD

„Vlast umřela,“ zašeptal hrdina

a bezmocně meč z ruky mužné klesl;

ten meč, jenž v ohlušivém hluku děl

se dvacetkráte v nejkrutší boj nesl.

„Vlast umřela,“ a ruka zoufalá

nabijí smrtící do pušky ránu –

okamžik, blesk – a hromem odzvonil

syn vlasti nešťastné sám sobě hranu.

My neumíme ještě umírat

pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu,

a proti všemu vlasti prospěchu,

kramářsky vážíme svou vlastní škodu.

My neumíme ještě umírat,

a neumíme ještě býti mužem;

však umře-li ta naše krásná vlast,

zdaž my pak ještě dále žíti můžem?