Honza rek.

Honza přišel domů z Natálie

od té velké patálie.

Jak to po felcukách vždycky bývá,

sešlo se hned k němu kmotrů hojně,

složili se na pár džbánků piva,

Honza povídal pak o té vojně.

„Milí braši! to vám byla bitva!“

počal, podívav se v plný džbán –

„já byl tehdá zrovna virklikmán;

šavli jsem měl broušenou jak břitva

a kam jsem jí jenom ťal,

tam hned Francouz za své vzal.

Já jsem vám těch chlapů pomlátil,

jako kdyby hrušek naklátil.“ –

Kmotři huby na to otvírali,

nemohouce nijakž pochopit,

když tak udaten byl ten náš lid,

proč že asi naši nevyhráli?

Honza napiv se a podav dál,

takto dále povídal:

„Považte, jak bojoval jsem prudce!

jednomu Francouzi jednou ranou

uťal jsem hned obě ruce

tou svou šavlí šlajfovanou!“

Kmoši spráskli ruce nad hlavami,

řkouce jedním hlasem „Pán Bůh s námi!“

Kuba však, jenž také v patálii byl,

jaksi nedůvěřivě tu prohodil:

„Větší byl bys sobě, Honzo, dobyl slávu,

kdybys mu byl uťal radši hlavu.“

Honza ale, dopiv mazák na dno,

vstal a vzkřik': „Ho ho! to nejde jen tak snadno!

Sťal bys mu ji ty, ty Kubo rouhavý,

když už tady leží Francouz bezhlavý?!“