HORA NAD DĚDINOU.

Zvěstuj oko, jak milá je

Ona modrá výšina,

Víš-li, u paty že leží

Tichá, drahá dědina.

Vrch ten jako dávný známý

Pozdravuje z domova,

Jako přítel, svou co věrnost

Do šedin až dochová.

Mešká-li na něm obláček,

U lehounkém pohnutí,

Zdá se, že to tam matinka

V sladkém v náruč kynutí.

A když mráček se rozplývá

Po nebeském blankytu,

Zdá se, k nám že její duše

V toužném spěje pocitu.

A když ještě zvonek zavzní

Stejný jako v otčině,

Tu duch letem holubinným

Chvátá k rodné končině.

Tak se nediv srdce plavci,

Že mu bylo plakati,

S ostrova když otcovského

Kouř uzíral vztoupati.