Hora Nebo.

Mně osud Mojžíšův dost často povzdech láká.

Jak pouště pískem šla pouť jeho křivolaká

skrz Červeného moře vlnobití,

co vzpour a reptání snést musil, na leb draku

než vstoupil odboje, než mluvil s Bohem v mraku,

v zem zaslíbenou nesměl vjíti.

Až v posled na hoře se octnul, clonou mračen

směl v dálku patřiti a hltat zrakem lačen

zem, zaslíbenou dlouhá léta,

zřel cedrů pralesy a oliv smavé sady,

myrt, růží girlandy a mléko i med všady,

ráj, kterak před ním zkvétá...

Jak jemu rovněž tak i duši mé se děje,

zří v Indů, Hellenů pravěké epopeje,

při písni Hafizově dumá sladce,

zří Danta v trojí říš, v luh pestrý Ariostu,

v ocean Shakespeara, tu klenotnici skvostů...

Carducci, Swinburne, jaké konstellace!

Ó srázné vrcholy!... Má duše se jich leká,

jak motýl zbloudilý po stráních jejich těká,

však dobře ví, jich nelze slézti,

jen patřit v divy ty, ji poplašenou těší,

kam vzlétá archanděl, tam nevnikne krok pěší,

jen zřít – již svrchované štěstí...