HORA RUIT

Čas rychle kvapí – jako povodeň,

jak plamen, který s domu na dům skáče –

jak jestřáb lítá jeho pochodeň –

smrt hrne se, už půjdeš mezi spáče.

A vím tak málo! Málo zkusil jsem!

Žluč hněvu ve mně mořem rozlévá se,

a chtěl bych vyčítat a klnout všem,

že málo řekli mi o světa kráse.

Tak málo řekli o tajemství hvězd

a o záhadách mezi mužem, ženou –

všem učitelům klnu žití cest,

tak tupé hledí zřítelnicí sklennou.

Co znali jste, jste řekli v hospodách

a v tajných schůzek tajnůstkářském šeptu –

však masky nosili jste ve školách,

oblakem odloučeni od adeptů.

A teprv nyní, kdy šel Abraham,

já oči otvírám a v knihách čítám,

jež skrývali jste jako sladký klam,

a za hlavu se v zoufalosti chytám!

Teď. Teprv teď! Když oči zavřít mám,

teď, teprv teď mi kniha otevřena,

a než ji celou chvatně přečítám,

už brána věčná bude uzamčena!