HORA SNŮ.

Tak dneska v mysl se mi vrací zase

ta dávná pověst, již znám z mladých let,

o hoře té, zkad nemůž’ nikdo zpět,

kdo vešel tam jda po vábivém hlase.

Kdo na oře vsed’, jenž se před ní pase,

jenž potom v šílený se dal s ním let,

jak hlavu sklonil ten, jenž vše tam shléd’,

když přece vrátil se po dlouhém čase.

Kdo sed’ na oře, jenž je Naděj v žití,

ten marnost všech svých cílů teprv cítí,

kdo třebas jednou jenom v nich se zmýlí.

Když ze sna procitne, jenž uběh’ chvílí,

kdo vyšel v jitru kdys rozkvetlým polem,

zří teprv teď, že zšeřilo se kolem.