Horac.

Jak šel bych cestou Apijskou, kde halí

stověký břečtan urny sarkofagů,

a v dumy pad’ mi cymbálů třesk z dáli,

já zapomněl sny věštců všech i magů,

jsem zavát v moderní zem Lotofagů,

číš třeskne o číš, až se oči kalí,

kde kadidlo – se cigareta pálí

a místo palaestry se sahá k tagu.

Ty žití požitky tak malé, drobné,

zda nejsou posléz moudrost světa celá?

Co Zeva hrom? Co blesky archanděla?

Tak pěkně projít život v toze zdobné,

a věčna tuchy když se nitrem rojí,

se sklonit k hrudi Leukonoi svojí!