HORACIO.

I ty, Horacio, s tak rozjásanou lící,

tak nabit důstojností, žhavý nadšením?

Dost, postůj! – Víme, co nám dnes chce říci

náš přítel ubohý. Kdes velkých hesel dým

spolykal v ulicích a shltal výpar davu

a teď mu jiskří zrak a vzpíná vzdorně hlavu

jak stepní kůň, když na matčino rzaní

svá pouta přetrhá a cválá divě k ní,

tak náš Horacio na první zahýkání

za klisnou pádí davů mínění...

Ó, můj Horacio, jak jinak hlas tvůj měkký

zněl v triu našich samotářských let,

part sladký Oféliin pějí vlny řeky

a tvůj mi béře rozbouřený svět.

Byl hlasem varovným sirény v mrtvém tichu

před mými bouřemi. Oféliinu smíchu

tak slušel jako kvítí jejím kadeřím.

Řek vždycky mužně „ne“ na svody malých hříchů

a vždy své „ano“ na mé „nevěřím“!

Žel, můj Horacio, přeškoda toho hlasu

pro krčmy přístavní a jejich žvast a dým...

Chceš sloužit všem a nikomu dát spásu,

pohrdáš srdcem jedním, jediným?

Jsi znaven čekáním? Či děsí duši tvoji

obětí marných lázeň krvavá?

Bojíš se trhat plod, jenž pěstěn rukou mojí,

ve stínu trůnu zvolna dozrává?

Chceš slovy plamennými pálit staré modly

a jejich zákon ctít? A pro pohodlí

let stařeckých za živa ještě v klidu

chce teple vystlat si náš nový tribun lidu

svůj výměnek a v srdci národa?

Jdi, můj Horacio. A škoda, přeškoda

je tvého hlasu. Vzdechy zbabělé

hladových žaludků a bezmocný vztek dětí

tlumočit bude sluchu královu. Bez přítele

své dílo dovrším. Bez pádné rukojeti

svůj musí najít cíl ostří mé čepele!...

Jdi, můj Horacio, a užij ve zdraví

pokojných let. Vkroč v zaslíbenou zem

co dobrý hospodář. Já blázen churavý

jen zmrvím práh svým podlým zločinem.

Jdi, příteli, ať nezasednou místa

ti nehodní. Spěš k slavné hostině,

již sluhům včerejším Fortuna zítra chystá,

či vývoj, náhoda či jiná bohyně

zbabělců váhavých, kteří se krve štítí.

Když všichni zítra zdarma budou píti,

proč ne, Horacio? – Je volný Dán,

neb hokus-pokusem se zbavil tak svých pout,

jak jarní rýmy v slunci dubnovém.

Jen směle račte k hodům zasednout,

proradný králi, po bok choti své

i ctných Poloniů vy, stíny děravé,

i ty, Horacio. Tvá spasila tě víra...

Lid může čekati. Lid neumírá.

Je Dánsko malé, ale kořen zdravý

přežije věky. Moudře poddá se.

Jak chytrý živnostníček počká bez únavy,

až na pána si měšec vypase...

Mně příliš hluboko hnis vnikl rozkladu,

myšlenky vzdorné zrezavělý hřeb,

mne příliš hnětla hanba odkladů,

než abych se ctí mohl jísti chléb,

jejž připravil bez potu perné práce

větrný mlýn příznivé konstellace...

Jdi vítat vítěze! A pozvedni svůj hlas,

až v bubny udeří. Ať velký Fortinbras

tě slyší prvního a v srdci svém tě nosí.

Můj meč tu zatím starou plevel zkosí,

trup bláznivého prince budou vynášeti,

před tváří rekovou vzdej poctu příteli

a rci jim: Všichni v Dánsku, zbabělí,

jsme šilhali po požehnání míru. –

Dvořané, davy s Horaciem v čele.

Lid měl jen naději a Horacio víru,

jen Hamlet měl i trochu studu v těle!