Horalova modlitba.

Ó Bože můj, ty hory znáš a víš,

že s nimi horal samý má jen kříž!

Jak často ukrvácí tvrdou dlaň,

než vytluče z té skály novou bídu:

ach, pohleď, pane, pohleď k svému lidu,

mé hory, drahé české hory chraň!

Ó těším se, až síla umdlí má,

že spatřím tvář tvou svýma očima!

Že za to, co jsem zkusil, řekneš: „Vstaň!

a mějž, co třeba k věčnému ti klidu!“

Nuž, zvolám, pohleď, pohleď k svému lidu,

mé hory, drahé české hory chraň!

A jak se dolů pán Bůh usměje,

hned holé skály lesík přikreje,

hned žírnou půdou obživí se pláň...

Ó jenom až já k trůnu jeho přijdu! –

Ach, pohleď, pane, pohleď k svému lidu,

mé hory, drahé české hory chraň!