HOŘE

Úsměv dne mi zapad‘ v černá mračna.

Těžké stíny noci kolem běsní,

pokrývají tvrdou cestu lesní.

Přede mnou jde Hrůza krvelačná.

Soucitně les šeptá staré báje

o sladkostech vylhaného ráje,

zapomnění v kráse, v práci, v dění

duby hlaholí mi v burácení,

skromně zelený mně zpívá keř:

ztlač se k zemi, žij a klidně věř.

A mám prsa drsně rozsápána,

od početí matka k ráně rána,

dusné, volně vlekoucí se dumy

v mlhách šílenosti hlavu mámí,

srdce moje kameny a rumy

zatlučeno do hluboké jámy.

Klamné cáry nebeského šatu,

Tvůrcem kostře navěšené v chvatu,

bídné ještě zbyly na člověku.

V paseku se širou truchle vleku,

meluzina hvízdá, kvete vřes.

Na pařezu shnilém sedí pes.

Zhublý, prašivý sem zírá kradí,

v potřísněné tlamě vzteklí hadi,

v žalu bez konce a v nářku moři

oči jeho věčným hořem hoří.

Táhle zavyl úpěnlivým lkaním.

Zvolna míjím ho a hledím za ním.

Pohnul se a s trapných snů mých tíží

za mnou lísavě se cestou plíží.

Jde mi v patách v hory, bory, stráně,

občas zastaví se, vyje k nebi,

písní jeho nové ostré hřeby

v lebku zatlouká mi anděl Páně.

Neúmorný polem, vesnicemi

provází mě družně po vší zemi,

v spánku na hruď klade čenich zticha,

jedovatým hořem v snění dýchá,

hltá vzněty rozjitřené hrudi,

krvavýma očima mě budí,

něžné vzpomínky mé třísní kalem,

vidiny mé čárné trýzní žalem,

toulavého v ducha temné houšti

dál a dál mě žene světa pouští.

Zoufalství a útrap neklid plný,

smrti stesk mě vrhá v dravé vlny,

marně – pes mi na hřbet skočí hbitě,

na břeh vynese mne okamžitě,

ruku líže mi i ztuhlé rámě,

dívá se jak milý člověk na mě.

Dávno zbytek těla v zemi hnije,

dávno rozum, cit a vůle shnily.

Na mém hrobě do krajiny vyje,

v mojich dětech ještě Hoře kvílí.