Hore ho!

„Vzhůru číše, Slováci!

Třebas ňadro krvácí,

třebas vrah v ně zaryl spár,

vzhůru, brati, pro pohár,

hore ho!

Srdce ven, ať vidí svět

v ranách jeho krve květ,

ať je vidí nebesa,

ať se peklo rozplesá, –

hore číš!

Darmo Slovač věků dosť

úpí k nebi o milosť:

jazyk dětem řeže z úst

ledačina beťár z pust –

dolů ho!

Krásným Tatrám loupí kov,

slovenčině stříbro slov;

a kdo páž zved v ochranu,

toho vede k čakanu:

,Hore ho!‘

Odrodilec, bídný brat

samozvaný jeho kat,

žid a Němec, krkavci,

tělo rvou vždy k podstavci:

,Dolů je!‘

Běda, bože! stvořils nás

jenom dravcům za pospas?

Dej nám, bože, odpověď:

zde máš naše srdce, hleď!

Hore je!“

A bůh zahřměl z oblak teď – –

„Ha, to nebes odpověď!...

V prsa, brati, odvahu,

bůh chce naši přísahu –

hore meč!

Chceme vlastní silou svou

v porobu bíť pekelnou:

v zoufalosť kdo neklesá,

s tím je svět i nebesa!“ –

Hore ho!