HOŘEC

Mé srdce, jako samotářský květ,

Jak hořec blízkost lidských příbytků

Jsi opustilo dávno... Odlehlých

Skal čela, beze stezek propasti,

Výšiny nepřístupné jsou tvá říš’...

Tam rozvíjíš snů marných modrý květ.

Z kořenů černých melancholie

Jej živíš hořkou šťávou, pochmurnou.

A slyšíš-li, jak časem vzdálený

Krok chodce zbloudilého zalehne

Ozvěnou plachou v tvoji samotu,

Úzkostně chvěješ se, by cizí kdos’

V tvé zraky nepohlédl, jako v hloub’

Modravých zvonců, lístků bojácných,

Těch květů, věčným tichem živených,

Jež třesou se jak ústa šepotem

Slov zbylých z minulosti v vzpomínce...

A přece, přece, srdce, také ty

Jsi bylo zrozeno, by životem

Jsi roztavilo svoje hlubiny.

Krev tvá se měla rozplameniti

Života rhytmem, bouřně kypícím.

Ty’s mělo plakat’, mělo jsi se smát’,

Jak druzí mělo’s lásku cítiti

A nenávidět’... Svět tě vypudil

Do chladných výšin, v chladné mlčení.

Svou krásu neplodně tam rozvíjíš,

Nezřeno nikým, kveteš pro sebe...

Pro sebe, srdce!... V propast azurnou

Zříš nebes, nedočkavě hledajíc

V něm stínu, jenž by náhle zjevil ti,

Že přece někdo sklání se v tvůj sen,

Že s tebou cítí... Nebe lhostejné

Je mrtvým zrcadlem, a slunce v něm

Plá jako klenot jasů zbytečných...

A s hrůzou hledíš v hloubi, v propasti

Jak bez dna, v ledovce a do sněhů,

Jež věčnem ztvrdly v pole osudná

Zlých jasů, bez života: víš to, víš,

Že prázdno všude, mrtvo že je kol,

Že ani přízrak nepřijde ti vstříc,

By srdce uspal klamnou nadějí...

Vdechuješ věčnost, noříš do věčna

Korunu květnou, vůní dýšící

S tak cudnou rozkoší, mdlou vlažností, –

A víš, že zvadneš kdys’, že nakloní

Se vysílen tvůj stonek nad propast,

Jsa zbaven květu, v lhostejnosti všech

Těch věcí kolem, které nežijí

A necítí, že agonie tvá

Jim bude stejně cizí, jako byl

Tvůj celý život v strmých výšinách...

Má sestro, gentiano, symbole

Mé vypuzené touhy, v exilu

Jež žije širé krásy, mlčících

A chladných výšin, – snílek, chýlím se

Nad ametystnou hloub’ tvých netknutých

A svatých plátků: nikdy nelhaly

Rty tvé, svou marnost volajíce v dál

A závidíce květům v údolích,

Jež lámou ruce lidí, kročeje

Jež ve prach deptají, v něž osudu

Blesk bije, jimiž zmítá vichřice,

Jež krvácejí vlastní bolestí

A hynou vzlykem ňader raněných,

Mučenky nížin, ve svém kalichu

Jež smrt i rozkoš nesou zároveň...