HOREČKA

Mdlý, nevěděl již o nemoci,

vždyť stále se mu více zdá:

že perlík v žhavé výhni noci

se z kovadliny pozvedá

a hrůzou děsu posedá.

A stále stoupu cítil v hlavě,

dopadá, křemen pod ní skříp,

stružkami kov se plouží žhavě,

kdos klíštky klepet maso štíp',

až na smrt bílý byl ten vryp.

Jak kov by zatřesk' o kameny,

když ze slabých by paží spad',

teď pokácenými to kmeny

tíž velká tlačí odevšad;

srdce se musí rozbuchat.

Je třeba k zdraví míti vůli,

skřet z horečky snů zavrčí,

tlačí se zadku oblou půlí,

zježí se, skočí, nakrčí,

břich obnaží a nastrčí.

Tvé jméno svolávají všudy,

čekají na tě básníci.

však marně, – strašidelné sudy

kdos válí napříč silnicí,

však nepohnou se při tom údy.

Tu poznal, peklo dělníků

že v jeho hlavě, prsou straší,

žár strašné výhně kovářů,

chlad ledu zdiva zedníků,

svit z hluboké tmy horníků,

kovkopů modlitba se k světlu vznáší.

Vyloučen z práce, smutný byl.

Pak milenky své bílé ruce našel.

A lék z ní pokorně a vděčné pil.

A v témž dni, v kterém zadoufal,

jak list se odloučil a zašel.