Horehronští chlapci.

Horehronští chlapci

pod pírečkem všeci

a kabaňku vlečno

na statečné pleci.

Na bílé kabaňce

rudé klikyháky –

a nožka se vine

v krpce pod návlaky.

S širáčku lítají

stužky na vše strany,

ej, každičký junák

na urdě hovaný!

Horehronští chlapci

sladké řeči mají,

jak by medné kapky

květů na pokraji.

Horehronští chlapci

bílá mají čela,

z lící jak by krása

plamenem blčela.

Na konili jedou,

každý čilo juchá,

že radostí všemu

srdce v ňádru buchá.

Koukají za nimi

ženičky i děvy,

jako když se v nebi

zlatá zora zjeví.

Z myšlenky jim nechce

vzrůst driečně útlý,

až z nich každá pláňkou

v širém poli zbutlí.

Horehronští chlapci –

statnější jich není

ani buk, narostlý

v lesích na Zvoleni.

Horehronští chlapci –

toť jsou živá krása,

při pohledu na ně

slunéčko se jásá.

Ej, proč by nebyli?

vždyť se, že až milo,

na tom Horehroní

nebi zapáčilo.

Proč by ústa jejich

slaďounká nebyla,

když je mamučička

písněmi kojila?

Proč by z očka jejich

ohně nešlehaly?

Vždyť jim je sokoli

v pobratimství dali!

A proč by neměli

taká čela bílá?

Vždyť na ně v kolísce

dala ručky víla!

A mamka tak dlouho

v bělloktí je chová,

až narostou srdcím

křídla sokolová.

A pučky myšlenek,

z tonu sladké tísně

rozvijí se v plnosť

žalující písně

A písně v hrdinnosť

zmohou se ku konci!

Stateční to chlapci –

naši Horehronci!