HOŘÍCÍ KEŘ

Na mystickém hořícím Božím keři

tys také jeden květ, neb tys plamem;

to srdce lidu tvého zbožně věří,

ví, že to není klamem;

v života knize tys slavný list,

neb ty jsi čist

šel životem i smrti branou

s tou duší dětskou, nad zlem zadumanou.

Byl’s v ruce Páně pochodní,

jíž mával v čtyři úhly světa

jak bdícím v znamení:

co ještě Božím semenem, ať zkvétá!

A červánkem tvé bylo světlo,

a semenem co bylo, zkvetlo!

Tvá sláva roztékala se jak řeka,

ne v čtyři, ve sta pramenů;

a národ byl jak půda, která čeká

vyrazit v osení, hnát mízu do kmenů

a dáti žeň a květ a plod

pro Boží hod.

Však jako plevel rostla nenávist,

to z nejtučnějších míst,

a sepjala tě do úponek svorů;

však v tobě nenalezla vzdoru,

jak ovečka jsi šel, kde oheň planul:

tvůj živel – světlo, cíl tvůj – slávy jas;

a ples tvůj tiše vanul,

andělský hlas.

Jak na svícnu stál’s na hranici;

Bůh chtěl tě míti svící

sám před svou tvář

a Beránkovi na oltář!

V plášť oděn ohnivý jak Eliáš

jsi vstoupil, zvednut, do výší – – –

Nuž, ty se přimlouvej jak bratr náš,

a Ty buď milostiv, ó Ježíši!