Hořící mraky.

Je nebe jeden jas, v němž za obzor se kácí

sbor mraků ohnivých v své roztříštěné kráse,

z nich rozžhavenou zdí být každý v nebi zdá se,

kde slunce zmírajíc v své slávě vykrvácí.

To slunce velebné a velké k nepoznání

teď padá do lesů, kde krví v stromech hoří,

a mraky za ním v klín se nekonečna boří,

až ve tmě zniknou pak, jak v čela lehla strání.

Tu lesy umlknou, kraj ve tmě mizí kolem,

jak slunce zapadne, ten obr pohádkový,

a velkým nad hrobem žár vrhne ve své hrady.

Pojď, smutná duše má, ty otrávená bolem,

znič žárem hněvu vše, co zbudovala’s tady,

a vejdi vítězně v svět temných hrobů nový!