HOŘÍCÍ PÍSEŇ

SInivé, jásavé barvy

rozstříknout chtěl bych v své zpěvy,

vlajkami třepotavými

ověnčit lodi svých vodstev,

z paprsků svátostných zornic

rozklenout svítivý blankyt

nad vroucím povrchem zemským,

aby má blouznivá radost

rozkvetla v úsměvech slunce.

Nebe mi milenku dalo,

milenku luznější růží,

hřející polibkem smavým

jižního žírného slunce,

vonící pozdravem hájů

myrtových, pomorančových,

svěžím a ozdravujícím

oddechem mořského vánku.

V očí hře, milenko sladká,

vesmír se zrcadlit vidím,

slunce v nich krouží a hvězdy,

daleké, zářivé světy,

záhadné, překvapující,

které mé poutají oko,

hvězdáře nenasytného

hloubkami tvými a divy.

V rukou tvých, milenko sladká,

ledovců vznešenost shlížím,

netknuté sněhy tvé pleti

jiskří jak souhvězdí vloček

navátých v pravěku země

na hroty výsostných vrchů,

ke kterým zvědavě stoupám,

pocestný nezměrně lačný

rozhledu nadoblačného.

V kštici tvé, milenko sladká,

šumící zahrady slyším,

vůni jich kořennou lokám,

smysly jež zpíjí a mámí,

prochazeč očarovaný

poklady přírody, nebes.

V ústech tvých, milenko sladká,

závratných rozkoší urně,

nacházím živoucí zřídlo,

z kterého polibků víno

prýští jak praménky svěží,

ze kterých tiším svou žízeň,

hledáním znavený poutník.

Tělo tvé, opojné tělo,

milenko blouznivě sladká,

neporovnatelné tělo,

které je souhrnem krásy,

lidský zrak pojmout již může,

pažemi vzepříti chtěl bych,

k blankytu nad hlavou vznésti,

podoben bájnému obru,

nésti je, zářící, klidné,

v hodovní Olympu síně,

kajícný Prometheovec,

věčného božstva bych smířil

hněv, který pojalo k lidstvu,

plamennou obětí živou,

jíž hořím!