Hořící rakve.
Nádherný večer jako bývá v máji.
Kol všude plno vlahé, snivé krásy.
Kdo miloval, ten procítí a zná ji,
když v staré touze k srdci se mu hlásí.
A v ten čas ona, při slavičím tluku,
ve vůni růží, jež tak měla ráda,
nám dala s bázní bílou svoji ruku
a – zřím ji dosud, v zrak se slza vkrádá, –
sklonila hlavu, jak by byla květem,
když od severu mrazný vítr vane –
a s bolnou touhou v oku hvězdosetém
nám umřelo to dítě milované.
O rakev její, kterou svět náš chudý
dal této duši anděla a víly,
duněly hranou těžké, černé hrudy.
A on tam stál a plakal. Ona ví-li?
A odešel pak zoufalostí štvaný
a za posledním přivřela se vrata.
Májový večer padal na Olšany
a západ hořel celým mořem zlata.
V tom za zdí v rohu rudý plamen šlehnul,
jak hadí jazyk jedovatě žhavý,
a druhý za ním, vztyčil se a lehnul
a zas vzplál výše rudě plápolavý.
A výše rost’ a plamen víc se šířil,
byl požárem, jenž vzrůstaje vše chvátí,
a zmítal se a černým dýmem vířil,
jenž tmavým sloupem k nebesům se zdá ti.
Ten, jenž tam stál, se díval v žár, jak plane,
a zjev ten se mu na dno duše vrývá. –
To pálili tam rakve vykopané,
to poslední, co po člověku zbývá.
Ten požár planul rakví celým stohem
a hořel, hořel, sálal, jiskry valem
se nesly výš, teď podobnější mnohem
krvavým slzám v hoři neskonalém.
Zde rakev, kam pad’ žebrák, mísí prachem
se s rakví, kam byl vložen snílek mladý,
pláč, zoufalství, křik sytý bázní, strachem,
zde velkou hymnou splývá dohromady.
Prach těch, kdo věří, toho, kdo se rouhá,
těch, kdo tu šťastni i kdo zoufali si,
prach těch, kdo rázem, těch, kdo mřeli zdlouha,
v praskotu rakví v sebe teď se mísí.
Tisíců rakve, kde ti mrtví spali,
teď ruka drsná na hromadu shrábla,
a z praskotu těch dřev jak neskonalý
a příšerný by zazněl výkřik ďábla.
A potom zvolna plamen vichrem štvaný
usíná, hasne, ku zemi se chýle.
Noc májová se snesla nad Olšany,
a na obloze vzplály hvězdy bílé.
Noc nádherná tak jako bývá v máji.
Kol všude plno vlahé, tklivé krásy.
Kdo miloval, ten procítí a zná ji,
když v staré touze k srdci se mu hlásí.
Čím prvně proti krvi na oběť
duch lidský bouřil před oltářem Kaina,
i s oblaků kdy hněvnou odpověď
si hrdě vyčtla mysl nepoddajná.
Čím věky trpěl muka bezměrná,
čím stokrát stonal bez léku a vláhy,
čím vzdorem bouřil v písni Byrona,
čím stokrát klesal v skalách bludné dráhy;
Čím lidský duch v svých mukách od věků,
v tom hrozném boji kdy se rouhal tobě,
neznámý bože, vždycky člověku
jen darmo krví zrudly skráně obě.
Tím více jen zrak jeho v slzách rud’,
tím více cítil, k čemu je tu zrozen
a jak je darmo v staletý svůj trud
a v hrozné prázdno ze tmy věků hozen.
Tím více cítil, v hoře staleté
že nikdo, nikdo, nikdo léku nezná –
a zaplakal, v té poušti zakleté
v co směl by doufat, více nenalezna.
Tu poznal s pláčem, jak je život zlý,
(byl jako dítě, jehož nezná žádný) –
v tmu zoufalství když paprsk vykouzlí,
hned za ním padá v ukrytý hrob zrádný.
Za mělké štěstí, které chvíli žil,
a za paprslek, jenž noc jeho zlatil,
on na váhu své srdce položil
a chvíli blaha léty smutku splatil.
A zatím stár’ a život těžce ryl
hluboké rýhy na ztýraném čele.
On zhaslé oči v pláči rukou skryl
a poznal, že to žití bez účele.
Vše, co mu draho, odvál drsný mráz,
on v tolik hrobů polo šílen zíral,
sny o štěstí ty život s větví střás’
a v holý peň červ zoufalství se vtíral.
Leč naděje kdy všecky ve hrob dal,
on hlavu hrdě starým vzdorem vztyčil.
Byl tedy sám, vším jiným pohrdal,
leč v srdci jeho žhavý osten klíčil.
On kráčel tedy smuten bez boha,
víc nehlásil se k němu jako k otci.
Nad ním se bez hvězd pnula obloha,
ni měsíc neplál mlčící tou nocí.
Vše bylo mrtvo, hlucho, kol i v něm
tak pusto, prázdno. Vlhkým patřil zorem,
jak jeho dětem smrt je údělem,
jak hynou hladem, neláskou a morem.
Dech sžíravý vál kolem, každý den
životů tisíc v hroznou oběť žádal
a člověk mdlý, už ztýrán, nekliden,
sám o sebe už se smrtí se hádal.
V nejkrutších mukách, jež tvor jaký měl,
jenž cítit moh’ kdy bídu svoji velkou,
se časů dávných v pláči rozpomněl,
když víra byla jeho těšitelkou;
Když ještě trýzeň žití veškerá,
bolestné rány, moru dusné vání
nevzalo jemu světla ze šera
a z duše naděj v boží slitování.
Tu jako Abel před oltářem kles’
a obětoval neznámému bohu,
a jeho pláč se zachvěl u nebes
a tříštil se tam rázem o oblohu.
A člověk – člověk dále k hrobu šel
a dále oheň pálil na oltáři – –
leč nářku jeho nikdo neslyšel
a nezřel hrůzu v bledé jeho tváři.
On ukryt v mracích, blesky ozářen,
se klidně díval na ten zápas dole
a věčně stejně usmíval se jen,
vždy nejkrásnější oběti si vole.
A člověk, červ, nic víc a méně spíš,
než bez památky zajde v prázdné dáli,
i rakve mrtvých, ty, jenž neslyšíš,
ti, bože, darmo v usmíření pálí.