HOŘÍCÍ ÚL.

Nemocní žebráci u dveří kostelů,

když líbají mé bílé nohy v lehkém běhu,

v modlitbách šeptají, že květy postelu

zem’ všude, kudy nesu těla svého něhu.

Dav lidí lhostejný mne potká na cestách

a krokem oddaným mé kráse ustupuje,

srovnává s růžemi mých zdravých tváří nach

a dětem jméno mé zanícen opakuje.

Já nejsem, jak mníte, blažená nevěsta,

neb světu ani nebi nedala jsem ruky:

jsem spíše královna bez země, bez města

a nikdo nezměřil v mé duši hloubi muky.

Jen v sobě plápolám jak v zimní poledne

úl spící v zahradě bezbranným smutkem hoří:

šum křídel zoufalý mne v ohni pozvedne

a v blankyt blaženství, slyšíš!, jak loď mne vnoří.

Jen sebe samu jsem schvátila plameny,

jež ve mně šlehají jak v zapáleném chrámě.

Však ty mne stále zříš chladnou jak kameny,

jak podávali by mně bozi pyšná rámě.