Horimírův skok. (1. Velký žel.)

Na pahorku stojí hrad,

Jehož pozlacené báně

Přes daleké hledí pláně;

Pod hradem se táhne sad,

Táhne se až k jasné stráni,

Na ní lípa v rozkvetání. –

Pode lípou sedátko,

Na sedátku děvčátko,

Děvče, jako jarní květ,

O dvě víc než třikrát pět

Sotva čítá let.

Rozmilá to dívčinka:

Očko její modré, krásné –

Jako jitřní hvězdinka,

Která jitrem zorním hasne –

Jeví, ač to tají kráska,

Že je hasí žel a láska.

Bílá růže s violinkou modrookou

Krášlí její kaštanové vlásky,

Jak sníh padlý skvělý šat

Šlechtí dívku outlobokou;

V bledé tváři však je znát

Touhy žel a bolest lásky;

Děvčátko, ač bleďounké,

Hezčí přec než hezounké.

Sadem libý vánek věje,

Plané růže provívá,

S jabloní květ vonný seje,

Kvítím stezky posívá;

S páskou dívky sobě hraje

Líbá její líce jemné,

Nese vzdechy její temné

V dálné kraje. –

V dálné kraje

Bolestně se dívka dívá –

Setře sobě z oka slzičku,

Vezme loutnu, mutně hraje,

Hraje truchle, truchle zpívá

Z útrob srdce písničku:

„Zpanilá růžinka

Na vesnu čekala,

Ač čekala dlouho,

Přece se dočkala.

Vesna přišla z ráje –

Růže se usmála,

A perlinku drahou

Slasti vyplakala.“ –

„Ach, co sem se já již

Také načekala!

Ach, co sem se já již

Také naplakala!

Slíbil mně, že přijde,

Sníh než s lučin sejde; –

Sníh již s lučin sešel,

A on ještě nejde!“

Víc se dívka zarmoutila,

Zdychla sobě z přehluboka;

Z modravého se jí oka

Jasná slza vyperlila.

S blahem svým se rozžehnává,

Nejzrádnější ze všech zrád

V srdéčku svém oplakává,

Vezme loutnu – spěje v hrad.

By trapné ušla samotě,

Ke staré spěchá Dorotě,

A v ňádra služky bedlivé

Své líce skrývá ohnivé;

A lká a vzdychá ouzkostně:

„Ach, pryč jsou doby milostné!

Mé krásné sny, můj ráj je pryč –

On nejde, on nepřijde víc!“