Horimírův skok. (2. Krutý čin.)

Černá noc své hroby otevřela,

Mrtvé stíny klesly v oudolí,

Po umlklém vůkolí

Čírá tma se rozletěla.

Půlnoc tichá – volně plyne čas,

Kraj tu odpočívá v těžkém snění:

Z hradní věže zavzní trouby hlas,

V noc jej nese vánků jemných chvění;

Ve mrákotné dáli umírá,

Lid se z mrákot probírá,

Letí z chyšek, sem tam spěje

Volá: „Bože! co se děje?

Proč troubí hradní do noci?

Proč volá: Běžte k pomoci?“

„Ha tamo nebe krvavé!

Ha tamo sloupy řeřavé!

Ach Bože, tamo hoří!

Tam každý rychle pomoc nes!

To bude onna blahá ves,

Kde zlatý kov se tvoří!“

A již tam spěje všecken lid,

By zprostil bratry krutých bíd;

Však pospěch jejich zmařen,

Přes vodu most je stržen! – –

Jak se mile slunce pousmálo,

Po vůkolí se již povídalo,

Že asi deset vojínů

V pokojnou vtrhlo dědinu,

Doliny že všecky zavalili,

A pak tichou vísku zapálili.

Pak že k ohni z blízkých hor

Kovkopů se přihnal sbor:

Ti že vůdce škůdců, mladíka,

S bělounkého strhli koníka;

Že ho nyní vedou k Praze,

Kde zaplatí čin svůj draze. –

Mnozí hlučně hlásali,

Že v tom smělém mladíku

Horimíra poznali;

Mnozí se i dokládali,

V bělounkém tom koníku

Šemíka že uhlídali.