Horimírův skok. (4. Dlouhý čas.)

Dlouhé, pusté sklepení;

Hleď kam hleď,

Všudy zeď,

Z níž mrtvý dech zavívá,

Již chladný pot polívá –

Toť Horimíra vězení!

On kráčí sem, on kráčí tam

S sklopenou k zemi tváří,

On kráčí, neví ale kam,

Po truchlivém žaláři.

Do trudu se zabírá;

A na černavém sklepení

Svit, co celinké vězení

Osvěcoval, umírá,

A půlnoc hrobům věrná

Se vůkol, vůkol černá.

On kráčí sem, on kráčí tam,

Čas dlouhý sobě krátí;

Tu počne rozjímati,

A mluví takto k sobě sám:

„Být –

Neb nebýt?

Živu být?

Přestat žít?

Přestat žít – snad přece být?

Spát? – ba spát!

Snad také snít?

Sny – však jaké sny?

Budou se mi zdát též dny?

Budou se mi zdáti léta?

V jiskřící-se dennici?

Neb v vybledlém měsíci?

Aneb v lůně Hladoleta?

V stálici neb planetě? –

Dosti, dosti jednoho!

A co je mi do toho?

Pro mne třebas v kometě! –

Bylo ňák a ňák zas bude,

Bída – ta je nyní všude.

Ať je živ, kdo mříti nechce;

Já, já půjdu odtud lehce,

Život jest jen cesta k hrobu.

Mdloba tu jen stíhá mdlobu,

Neštěstí nás stále hlídá,

Za nouzí jde strach a bída,

Pro smrt se jen člověk narodí;

Dobře má, kdo život zahodí!

Kdo se bojí smrtícího drába,

Ten je baba!

Mám tu skonat na zimnici,

Chybu v tisku, pakosnici,

Na šíp milenčiny nevěry –

Pročbych se měl báti

Umírati

Na ostří té sekery?

Ten kdo žije, mnoho zkusí;

Kdo se zrodí, zemřít musí;

Mohli ti a mohly jiné –

Horimíre, proč pak ty ne?

Pojď smrti, družko milená!

Ha, to myšlénka studená!

Zejtří den – ten hrůzný den,

Ten promění můj dávný sen!

Až půlnoc světy zahalí,

Sbor kulichů se přivalí,

Zpěv pohřební mi zapěje;

A až se zase usměje

Slunéčko zlaté zrána,

Přiletí ňáká vrána.

Hrůza i ten jasný den

Můj černý nezapudí sen.“

Jun prudčej kráčí sem a tam,

A volá k nočním mrákotám:

„Slyš mě, noci, máti černá!

Hrobům věrná!

Já ti musím zazpívat,

Přijď se na mě podívat,

Až tě pustí osud z hrobu;

A v tu dobu,

Jak mě zhlédneš,

Černá máti – zbledneš!“

„Měj se dobře, krásný světe!

Pro mne svadl již tvůj květ.

Však co jest to – světa květ?

A co jest to, co v něm kvete?...

Chudého ďábla smích –

Zbořený ctnosti chrám –

První družičky hřích –

Svatě líčený klam –

Poslední bídy stesk –

Smrt vstávající z mdlob –

Oka hříšnice blesk –

Zmrzlého orla hrob –

Zapomenutý dluh –

Z pouště do pouště let –

Z hříchů zkovaný kruh –

Vyzáblé tváře květ –

Věčně hladový chrt –

Vejskot – slzy a smrt!

„Ha, co to všecko mluvil sem?

Co se to semnou děje?

Jaký pak život mě to hřeje?

Zdali pak je to ještě zem,

Kam noha moje kročí?

Vše semnou se již točí –

Jsem-li pak tím, čím dřív sem byl?

Žiji-li pak, jak dřív sem žil? –

Ach, tím sem ještě, čím sem byl!

Ach, mně teprv bude jíti,

Slunéčko kde jiné svítí!

Půjdu půjdu – půjdu spat.

Spánek můj, ten bude chladný;

Kdo mně bude lůžko stlát?

Lůžko stlát – ach žádný!

O má drahá vyvolenko!

Moje drahá, dobrá Zdenko!

Ty mě neuvidíš víc –

Z naší svatby nebude již nic!“

Zvolav zdychl, v bolu klesl,

Na kamení studené

Oudy složil zemdlené,

A duch jeho v blažené

Kraje snů se mile vznesl.