Horimírův skok. (5. Hrůzný skok.)

Což pak se to asi děje? –

Kdo jen může, z domu spěje,

Staří těžce, mladí lehce,

Žádný vzadu ostat nechce,

Ze všech bran,

Ze všech stran,

Z dolů, s hor

Za sborem se táhne sbor:

Starci, muži, juni, děti,

Vše to spěchá, vše to letí!

Tu zas řada dívek skvělá;

Stařeny, jež Morena

Na životu zapomněla,

Suchá ohybají kolena.

Bože! co pak se to děje,

Že to všecko k Vyšehradu spěje?

Snad tam bude v Pangraci

S Fidlovačkou regrací?

Anebo tam někde vzadu,

Velmocného Vyšehradu

U paty,

S nebe prší dukáty?

Snad tam někde blíže vody

Nové mody

Vyrostly neb rozkvetly –

Že se všecky krasotinky vyvlekly?

Aneb v městě pravda svatá

Mocně někde vyniká,

Že ta řada kropenatá

Z Prahy utíká?

Zevšad, zevšad k Vyšehradu –

Co to asi znamená? – –

„Rytíř jeden, zpáchav hroznou zrádu,

Mečem skončiti dnes život má!“

Takto hlásá lidstvo jedním tónem,

Mezitím však: „Pojďme honem!“

Tam na slavném Vyšehradě

Množství lidu pohromadě;

U prostřed se černá lešení

Pro jinocha nešťastného;

Podlé něho

Pro sudího sezení.

Víc a víc se lidstvo sbíhá,

Tu se staví, tu se míhá,

Tu se těší, tam se leká –

Na zločince každý čeká.

Již se žalář odevírá –

Každý výše vystupuje,

Každý krk svůj natahuje –

Aj, již vedou Horimíra!

Kat ho drží rukou snědou,

A lid volá: „Již ho vedou!“

Dlouhý kat

Vyved jej až na lešení,

Kde chudinec musel stát,

Ztejrán jako umučený,

A ta jeho dušička

Byla v něm již maličká.

Lid se hemží, lid se rojí,

Vše se na vězného kouká,

Tu se hučí, tu se brouká,

Každý počne vésti svoji.

Je to kousek hodně hloupý!

Člověk z rodu možného

Si zadarmo věčnost koupí,

Bez funusu, bez všeho!

On tak lehce z světa vyjde –

Jak však hrobník k tomu přijde,

Že má tratit svoje akcidence?

Lid mře beztoho až hanba tence!

Jak chudák hlavu svoji

K prsoum kloní!

Snad se také smrti bojí!

Toby se měl čeho bát!

Smrt jak počne počínat,

Již jest po ní.

Má prý míti na venku

Velmi hezkou milenku.

Ta měla jíti za něj prosit!

Mohl ještě dlouhá léta

Hlavu nosit.

Nebo jakás možná teta!

Aspoň jakýs možný strejček –

Nezpívalby mu teď sejček!

Tu je zase pěkně zříti

Jeden notný světa zmatků:

Ten má konec živobytí

Na začátku.

To jsou líce! to jsou oči!

Jak je chudák po nás točí!

Spravedlnost musí obět mít,

Tu se může co chce dít!

Tomuby se vyhovělo lehce:

Ať jí dají přistárlého,

Nebo třebas takového,

Který se již ženit nechce!

Dát jí ale mladého,

Který může každou chvílku

Žínkou učinit svou milku,

Dáti hocha jí tak hezkého –

To není nic hezkého!

Zato zasluhuješ pochvalu;

Ženichů je beztoho teď po málu!

To je pěkné řízení –

My tu přijdem k zkrácení!

Smrt mu přejme – bude spát,

Bude se mu o milence,

Jak mu v ráji plete věnce,

Mile zdát.

Máte-li pak rozum zdravý?

Jak pak bude moci snít?

Vždyť nebude hlavu mít;

K snění potřebí jest hlavy!

Ten své mládí zahodil!

On se jistě narodil

Na nešťastné planetě!

Neb na ňáké kometě!

Kdo chce kam,

Pomozte mu tam.

Vše to dobře – žádné chyby!

Hodie mihi a cras tibi!

Neštěstí-li má kdo mít –

Jakby je již jistě měl!

Tu se může co chce dít,

A on dělat coby chtěl –

Třeba nebyl ledakdos –

Pomoci mu není žádné;

Na rovině čisté padne –

Na znak padna rozbije si nos.

Ta nebohá matka – smutná máti,

Dočkala se pěkných radostí!

Ona zemře lítostí,

Ona želem rozum ztratí!

Ta nebohá dívka jeho,

Ta se celá poděsí!

Ona se snad pověsí –

Na jiného! – –

„Ticho!“ zahřmí sudí – lid se leká –

„Horimíre, připrav srdce své!

Dělej brzo – kat již čeká,

Smrt a lešení tě zve.“

I dí jinoch: „Chci dle slova tvého

Osudu se volně podrobit;

Než však zcela živobytí mého

Poslední, ach! zhasne svit:

Dovol, bych jen ještě jedenkráte

Na svém oři projeti se směl,

Jenž mě k slávě nesl tolikráte!“*)

Pousmál se sudí: „Má se stát!

Bychom se však neměli co bát,

Žebys nám ukázal paty,

Zaopatříme se vraty.“

Přiveden byl juna kůň, a zavřela se vrata –

Po hradě se hostí tichost svatá.

Sudí Horimíru pokyne,

Jun se na Šemíka vyšine;

Oř, jak pána na svém hřbetě cítí,

Hrabe, řehtá, očma divně svítí.

Na koni svém Horimír jak seděl,

Nový život v žíly vjel,

A tak klidně vůkol sebe hleděl,

Jakby na veselku jeti měl.

V tom Horimír stiskne oři boky –

A Šemíček milovaný

Přeukrutné počne dělat skoky;

S křikem couvá lidstvo na vše strany. –

Dvakráte již mocí divosmělou

Obejel si jinoch hradbu celou;

A když objíždět má po třetí,

Proti zdi se strašně rozjede –

„Zhůru, Šemíku!“ zní jeho hlas.

Oř se sepne, a jako divý ďas

Hradbu nad Vltavou – přeletí,

Rázem letí s vyšehradských skal.

Temně zní: „Ha, ten si dal!“

Lid se křísí, probírá se z mdlob,

Vše již ku vltavské hradbě spěje,

Každý zřít chce juna vlhký hrob; –

On však se jim, jak nám Hájek praví,

V dobrém zdraví

Se Smíchova směje.

Vždyť sem si to pomyslila, že to nějak vyvleče.

Blázen! od nejpěknějšího uteče. – –

Lid šel potom bezpochyby domů.

Kousek ten byl všude povídán;

Křezomysl (byl to dobrý pán)

Uslyšev to, pousmál se tomu,

A dal Horimíru bez prodlení

Zkázat – odpuštění.

S rytíře jak spadla klatba,

Jako srnec sobě poskočil,

K ženění se hnedle přitočil,

A za tři dni – slyšte! – byla svatba.

A to byla také svatba!

Lidé zlatí, to byl ples!

Pozvala se k němu celá ves;

Malá byla pánům hostům hradba.

Po tři celé dni se hodovalo,

Jedlo, pilo, tancovalo,

Kde kdo byl,

Jed’ a pil,

A kdo přišel, nesměl stát,

Chtěj neb nechtěj musel tancovat.

Všecinky se dobře měli,

Hoši dívky prováděli,

Žádná dívka neseděla,

Každá tvář tu byla skvělá;

I ta stará Dorota,

Ta učiněná dobrota,

Nechtěla sic dlouho zapřít zdrželivou pannu,

Posléz ale prý si přece říci dala,

A na zdraví mladých pánů

Celinké dvě polky tancovala.

Jako každé věci pod oblohou,

Přišel také konec této svatby;

Všickni hosté s díkou mnohou

Valili se z hradby;

Všecinky to těšilo,

Vše se dobře skončilo;

Jenom Šemík chudák byl v tom bledě:

V tom přehrozném skoku

Strh’ si něco v boku,

Chřadl chuďas vůčihledě;

A než celý měsíc odploval,

Za své vzal.

Od té doby,

Co slavnému Šemíku

Klesnout bylo mezi hroby,

Žilo v Čechách mnoho koníků,

Mnohý z nich byl koník řádný –

Šemíkem však nebyl žádný;

Žádný kouzlům jeho nerozumí,

Cizé prý ním vládlo bůže;

Každý skáče, tak jak umí,

Každý skáče, tak jak může.