HOŘKÁ EPIŠTOLA.

Mé duše zvonem hrana dumná zvučí,

ať kohokoli sobě vzpomenu:

zde každý naplnil mé srdce žlučí,

neb hodil do cesty pár kamenů!

I nejdražší můj soudruh na Parnassu

mne uštkl někdy jedovatým rtem, –

mou duši rozbouřila v lásky jasu

má milá výčitek svých zármutkem...

Ó všichni,... všichni lili krůpěj jedu

v květ duše mé a otravný svůj smích,

a každý ranil občas při pohledu

pod maskou jidášskou slov zdvořilých.

Tak pročítám-li knihu svého žití,

z mé hrudi zavane vždy bolný vzdech,

že teprv teď dovedu oceniti

tvou lásku, matko, úsměv na tvých rtech!