hořká meditace

mám sladkou jeseň před okny

a hořký podzim v nitru.

a přec i půlnočními dny

jde lidská cesta k jitru.

jsou dějiny však veletok,

a život náš jen stružka.

snad, než se s rokem sejde rok,

odnesou tělo s lůžka.

anebo jako mstivý lup

kdes odnesou je s dlažby.

je lidstvo lidožravý sup.

a soudí tu i pažby.

tak hořkost černých dnů a let,

v nichž stará pýcha bledne,

dvakráte pálí... ještě květ,

květ rozvíjí se ve dne

na trsu listopadovém,

však šero shnilé pije

a po slunci jen zazděném

hladovou touhou nyje.

je těžko květům kvésti tmou...

krutější los však mají,

když uvadnou a opadnou

a slunce nepoznají.