Hořká píseň

Když mělas být mou rosnou krůpějí,

proč na jazyku zbývá mi chuť žluči?

A vzpomínky když tolik svádějí,

proč neklesáš mi znova do náručí?

Proč jsme jak druh, jenž druha oklamal,

proč tolik něhy mé je rozplýtváno,

proč, marná kráso, jsi mi dál a dál,

na dosah večer, nedostupna ráno?

Kdo dá mi odpověď? Prý život jen,

jenž nevyčerpán rodí se a klesá.

Mám závrať z života... Já snít chci sen,

jak stromy v šeru zavátého lesa.

Nuž, lhavá slasti, staň se číkoli

a nedráždi mne, popřej mi jen spáti.

I nejžhavější bolest přebolí,

když soucit mrazu do loktů ji zchvátí.

Buď s bohem, úsměve a naději,

ty, kterou spáč se při loučení mučí,

jež mělas být mou rosnou krůpějí

a po níž na rtech zbývá mi chuť žluči!