HOŘKÁ ROZMLUVA

A tys mi děl: že minuly ty doby,

kdy poctivci neb lidmi velikými

se zdáli tobě býti vrstevníci,

formulí starých věční přežvýkavci,

básníci podle šablon skládající

z obrazů pestrých pravdy jednoduché,

neb ti, kdož národ vedou, z ješitnosti

když nepostradatelnými se tváří,

neb nejmravnějšími, neb poctivými

tak nadměrně, že zrcadlo své drží

před chodci, by v něm křivé jejich údy

za peníz vystavovali svým spolubližním...

A tys mi děl: Už minuly ty doby...

Tak mravní, poctiví, tak bez dotknutí

mi nezdají se vrstevníci dávno,

vše příliš řemeslem čpí, umravněnost

lze koupit jako tmel a návod k němu

na krámku v krabičkách u šarlatána...

Před humanitou synové se třesou,

dle učení svých otců, kteří mají

karabáč na hřebíku pověšený

v pracovně pod obrazem Spasitele...

Ubohý, směšný, myslíval jsi v duchu,

že velcí lidé rozdají svou krásu

duševní, celé, mužné vznešenosti,

že kážou poctivci o poctivosti

a o čistotě srdcí a že mají

nevinné oči, jímavé a vřelé,

srdečná slova, pevné, mužné ruce,

jež tisknout dovedou neb rozdrtiti...

Ubohý, směšný, o vše oloupený...