HOŘKÉ SLOKY

Čas míjí. Bolestná ta pravda včerejší

již málokomu zdá se pravděpodobná.

My bojujeme zas o chléb svůj vezdejší

a naše myšlenka je kupodivu ctná.

Krvavé divadlo smyl rychle šedý čas:

nevěří snad ni ten, kdo jím byl ponížen,

neb tichou legendu si spřádá lidu hlas,

že žije Francisco a přijde jeho den.

Však hodin výsměšný ti praví kyv:

Ferrer jest mrtev, Alfonso je živ.

Čas míjí. Šedivým nás dusí příkrovem.

A plamen zhasíná, ač vzplanul teprve.

Nad jiskrou svobody bdí voják s olovem;

nad vojskem svobody bdí rudí vůdcové.

Jak souchotinářka se plíží Naděje

tím šerem sychravým do srdcí nemnoha

a starý, krásný Sen již, zdá se, nehřeje:

na krámcích vrže jen jak firma ubohá.

Jdeš, vztekle hvízdáš si a čekáš na příliv.

Ferrer jest mrtev, Alfonso je živ.