Hořké sonety. (1. Jitro v horách.)

V samých perlách pousmál se sladce,

děcko jak než sklouzne s klínu matce;

dlouho díval se, pak shoup se směle

den v kraj tichý – červánek měl v čele.

Tu hned vzplála země celá v krátce,

každé hnízdo, každé okno v chatce;

ba i v došky věkem strouchnivělé

úsměv paprsků svých jitro stele.

A kolem všecko píseň, štěstí, světlo,

všechno jako divem k žití zkvetlo –

jen v té chatce nad lůžkem tam stojí

dítek matka a se leká, bojí:

že den v okno bije perutěma,

děti vstanou, ach – a chleba nemá!