Hořké sonety. (2. (U dveří cirku).)

Bouř potlesku to hřměla stkvoucím sálem;

jí k nohoum vonné květy vzduchem létly –

jak byla krásná jako anděl světlý,

jak lotosu květ nestřísněný kalem.

A šťastna byla! v blahu neskonalém

jí tváře bílé do růměnce květly

a v hrdé pýše, zdálo se, že hnětly

ty její nožky svěží květy málem.

Ó ženo! v jásot ten zda slyšíš děcka lkání,

jak přede dveřmi tam se smrti brání?

to dítě tvé! zda zpomeneš v té chvíli,

že touží po tobě a mrazem kvílí? –

Co tobě! Hle, pro vavřín na tvé čelo

v tvých ňadrech i to srdce – zkamenělo!