HOŘKÝ DEN

Ke kamnům se krčím zimomřivě,

nevím, co by rozproudilo krev.

Leda vztek, jenž zabouřil by divě,

malomoc mou stopil v marný řev.

Tímhle aspoň ulevilo by se

nitru v prázdno civějícímu...

Holý vršek; zdvihám větve lysé

v mrazivou a beznadějnou tmu.

Věčný vítr pere do nich s vytím,

od rána v nich hvizdá do rána...

Dutky všude nad svou šíjí cítím,

bezcitného slyším tyrana.

Víru, ideály, čisté skráně

drtí nehorázně den za dnem,

nedává však bezohlednost za ně

v dravý člověka boj s člověkem...

U kamen se krče, pozoruji:

Chybí síla pro zločin i ctnost.

S hlavou prázdnou tupě slabikuji:

Je to vlastně k žití neschopnost.