HOŘKÝ SMÍCH O POLITICE.

Tvářit se chytrákem, světlem, jak se říká,

byť uvnitř pouhá tma, to je politika.

Být mezi slepými jednooký králem,

být mezi ovcemi slouha generálem,

pytel brát přes hlavu v bouři ku obraně,

a když je parný den, usnout odhodlaně;

všude být šosákem jako za svou pecí,

smýšlení vzdělávat jako špačka v kleci,

nikdy se nestydět za svých zásad láci,

mluvit seč plíce jsou, vyhýbat se práci,

večer pak horoucně v hospodě hrát cvika

s dýmkou a při žbánku: to je politika.

Kdo nemá s hůry nic, – nenech politiky!

Na prodej rozumu jsou již apatyky;

pilulek moudrosti kdo se napolyká

krásně dle receptu, uzrá v politika.

Kaprům vždy povídat, jak je hloupá štika,

a jak je bezzubá, to je politika,

a kdo jen slovíčkem proti tomu tiká,

na toho spustí se notná filipika, –

není však Filipa na ni zapotřebí;

svatý je ten či ten, jenom když je v nebi!

Co na tom, klanět se Pavlu nebo Petru?

Vždycky jen důsledně: vždycky podle větru;

vždycky až na botky temenem se shýbat,

vždycky pak za výprask metlu vděčně líbat!

Nic již tak nebolí, když se tomu zvyká;

cvičit se v trpění, to je politika;

vzdělaně zapřít se řečmi několika,

laje-li české kdo, kousnout do jazyka;

učit i všechen lid, že je nejlíp vždycky,

by trpěl pokojně, to jest politicky,

by trpěl důstojně, – že jen dítě vzlyká,

křik že však nelibě v uši pánů vniká.

Proto, kdo zdařilým jesti diplomatem,

má nechat raracha pěkně v klidu svatém;

ten když jej rohama nabírá či trká,

třeba v nás postrachem sebe více hrká,

jen se naň usmívat, ani nezamrkat,

bratra však přídavkem na rohy mu strkat!

Bratr ať za hřích můj i hřích cizí pyká;

taková nauka – to je politika.

Bratr ať nezpyšní, ten ať nevyniká,

ať jeho světýlko hezky nízko mžiká;

za to se vyšoustá kde jen jaká klika,

za to se žebroní, kde se neodmyká, –

neb mezi vlastními závisť převeliká,

k cizím však služebnosť: to je politika.