HOŘKÝ SONET.

Do hluboka se nová hořkost vžírá,

a duch se opět novou skepsí zbrojí –

snad umřela v té chvíli v tebe víra,

snad cítí srdce: nikdy nebylo jí.

Slast okouzlení beznadějně zmírá,

jí smrtelných ran slzy nezahojí,

a duše zklamaná a znova sirá

pro nejdražší svůj blud již pranýř strojí.

A to byl cit, jenž kdysi slíbil růsti,

a slíbil víc, než přikrčené štěstí,

on, usurpátor kdys i vasal drahý.

Teď všechna touha v pohrdání ústí,

teď všechna síla v sevřené je pěsti,

a drahá tvář má Medusiny tahy.