HOŘKÝ SONET.

Český úsměv! Jaký ptáček plachý!

Zřídka jenom na rty naše sedne

a již zas, jak luňáka když shlédne,

rozpne křídla svá a prchá strachy.

Česká naděj! Svýma ledovýma

rukama ji na oknech mráz kreslí;

slunce září chvilku, mhy se vznesly,

a již zase někde blízko hřímá.

Česká bolest! Jen ta bují všude,

proud ji zpívá, vítr chladný hude,

jenom tou se všichni vespol vížem.

A chat okna večer ve závěji

jak lampičky rudé vyhlížejí

rozsvícené pod Kristovým křížem...