HOŘKÝ SONET.

Zas sám se ocitám. To vítr známý vál,

severák fičel mrazivý jak kdysi,

jak včera, před lety i staletími, hrál

sem přes hranice panovačnou píseň čísi.

Já řek' si: ve mně mír a záměr zrál,

nabídnout lásku, která lidství vzkřísí;

jak bezradný a zvláštní jsem si připadal, –

krvavé hadry ještě se mne visí.

Čekám-li rány, kterak lásku dát?

Mne škrtí sladký dualismu kat.

Jak mohu stát zde, vítěz blažený?

A ze sebe jak nemít náhlou hrůzu?

Jak mám být národ láskou sbratřený,

když – tvořím zištnou, nenasytnou luzu?