HOŘKÝ ŽALM.

Národe, živ-lis? Kdo tě to uspává písničkou lživou?

Nevíš, že za tmy nepřátel výzvědní léta tvé obzory kříží?

Spáti lze klidně, když k sýpkám zlý soused s doutnákem pomsty se plíží?

Kdo se to stará, bys jako lev v hněvu nezatřás hřivou?

Národe dobráků – neslyšíš v ulicích krysařův hvizd?

Děti lze ukrásti z pokojných hnízd!

Běda, když útlé stromky svých štěpnic sadařům svěříš,

kteří jim kořeny z mateřské půdy škubou a řeží!

Běda, když přísaze žoldáků cizích a zpitých záští tajenou věříš!

Strhni jim kukli, ať zříš, kohos postavil do strážných věží!

Škrabošku strhni všem, kteří za cizí, prokleté zlato

v podzemních norách s běsi se spikli, aby ti žezlo bylo zas vzato!

Víš-li, že najatým ptáčníkům dopřáváš na vlastní zpěváčky číhadla?

Že krmíš medovým plástem sršně, by měli ostřejší žíhadla?

Pro hadí plémě buduješ ochotně ochranné líhně,

aby se zmije v nich rodily jak žhavé jazyky z výhně...

Když potom dorostou čelisti zákeřné potvory,

sám ty jim uvolníš u klece závory,

sám ty jim k výpadu otevřeš dokořán brány,

jako bys dočkat se nemohl smrtící, smrtící rány!

Národe svárlivých, mračna se nehnula od tvojí střechy –

a smečka výrostků, opilých svobody troškem,

s ohněm si zahrává pod suchým doškem,

a při tom všude jak šiky zarytých nepřátel na sebe útočí bratrské cechy!

Jedni se ve vzteku šíleném zahradí ostnatým drátem

a buší z úkrytu v pilíře železným mlatem,

majíce ďábelskou radost, když zánovní klenba se nad hlavou chvěje,

těm druhým, za ostny, že je to k slzám až líto!

Nevidíš, nezříš, kdo se to směje,

když z vlastních řad v Týn svatý z bořivých houfnic je bito?

Národe bez hlav – prozři, kde vůdce a kde jen křečci se rojí!

Sršatci řvaví, slavní jen obratnou výložek změnou,

hned v nové barvy, hned v nová, šalebná hesla tě ženou,

by měli záminku

den ze dne k novému turnaji na rynku.

Ať tě to ruku, ať tě to hlavu tvou stojí –

vlastní krev proti vlastní štvou krvi k slepému boji,

k boji, v němž jak ptáče zlekané v pasti

umírá, umírá posvátná věrnost a láska k Vlasti!