Horla.

Slepá noc. – Myšlenky, síly a touhy neví, kam letí...

...Ticho zdvihlo mou lebku

a železem žhavým rozdírá krvavý mozek.

Oh! Jak to syčí, syčí!

...Všechny věci kol strnuly v hrůze a poslouchají sykot.

I stěny! I stěny, jež uvykly dávno přec tichu,

i zduseným nářkům trpícího!

Někdo zaťukal zlehýnka v okno...

Jak jsem rád! – (Halucinace ticha, jsouc vyplašena ťukáním, ulétla z duše.)

Pohlednu v okno. Obrovský, černý bod noci

vyvaluje na mne své prázné oči.

Zaťukal zase. – Kdo!? – Odpověď v tichu zůstala viset.

Železo syčí v mém mozku. – Syčí, syčí!

– Schoulím se pod okno a budu čekat.

Klid oddaný vesnicí táhl, několik osamělých oken, politých

žlutavou září mdle hořícího světla, házelo ustydlý lesk do

zmrzlého sněhu a v dálce zavyli zdlouhavě psi...

Konečně! – Přichází Kdosi.

(Ne, nemohu se mýliti, slyším vrzání sněhu.)

– Rána v okno. Sklo s řinčením stříklo mi v čelo,

a cítím, jak teplá má krev oči mi zalila.

Chci vyskočit rozbitým oknem

a chytit Ho v týle,

ale, můj Bože! okno je celé a pod ním nestojí nikdo.

Jen psi zavyli divěji

a v osamělých oknech pohasl ustydlý lesk...