HORNÍCI.

Jdou v řadách spolu

zestárlí v bolu,

ubledlí, shrbeni, s netečnou tváří,

zpod těžkých víček jen oči ty září,

prokvetlé skráně – mozolné ruce,

tuhé jsou jako toledská ocel,

na tvrdé dlani dítěte pocel

a doma žena chvěje se v muce.

Procitla šachta, dýmají pece,

čekají nestvůrné, železné klece,

mrtvolným dechem vydechla země,

hluboká propast příšerně zeje –

„Zdař Bůh!“ – čím srdce v prsou se chvěje?

V modlitbách muži obnaží témě –

když klec se řítí v závratném letu

v bezednou noc těch podzemních světů?