Hornická ballada.

Třikráte v životě již sáhla na mne smrt

a stokrát číhala jak zhladovělý chrt,

já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých

a její dutý zrak se ryl do zraků mých

a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;

on mimo sjel, – a já jsem neřek’: Bohu dík!

V propastech země,

ve věčných tmách

slyšel jsem temně

v skal útrobách

kamenné srdce,

kamenný tep:

já kopal a kopal

se k Ní pro svůj chléb.

Můj brat stál vedle,

můj z mládí druh,

to srdce kamenné

mu též bilo v sluch.

Můj víc než bratr

se prokopal dřív; –

jej sdrtila skála,

já zůstal živ.

Od chaty k chatě

kradla se jak stín;

nemocí chudých

porazil nás Hospodin.

V hrdle souš a v hlavě žeh

jako ve výhni,

v horečných jsem snech

ležel devět dní.

Anděl smrti na mne dých’,

já slyšel nářek dětí svých;

pak v uších jako splav,

pak neslyšel jsem nic,

až, – byl, jak řekli, den to třetí,

svit pad’ mi zas do zřítelnic.

Kdos cizí stál tu u mých hlav. –

Mrtvé byly moje děti,

má žena též;

a já byl zdráv.

Pro černý diamant

jsem zas do šachty vstoup’,

náš černý chleba

byl ještě hloub.

Když nemohli se dokopat,

kdos vzkřikl: Ven!

a v bílý den

si vezmem, tma co nechce dát.

Rozbity stroje,

táhli jsme na ně,

co bílý chléb jedli

nám z černé dlaně.

Kol žito vlálo,

jejž netknul se srp,

a náhle z něj vstalo

vojska co chrp –

Já neměl dětí, neměl družky,

já rozhalil prsa,

já vystoup’ z řad,

já vzkřikl: Palte!

Zahřměly pušky.

Každý můj druhý soudruh pad’.

Já zůstal stát.

Třikráte v životě již sáhla na mne smrt

a stokrát číhala jak zhladovělý chrt,

já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých

a její dutý zrak se ryl do zraků mých,

a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;

a mimo sjel a já jsem neřek’: Bohu dík!