Horník!

Při slabém kmitu kahanu

ve podzemní kobce dlí

muž dělník při práci těžké,

jež hrozně sílu umdlí.

Tváře ukazují starce,

ačkoli jest velmi mlád –

sestaral v práci předčasně

maje průvodčího – hlad.

A vše trpělivě snášel,

žilť pro dítky, pro ženu,

miloval je jak ony jej,

v nich znal jen svou Štěstěnu.

Však dnes jaksi smutně hleděl,

v práci časem ustával,

vzpomínal na celý život,

s nímž často hlad pohrával.

Sotvaže odrostl škole,

v důlu s otcem pracoval,

zřel, jak otec vedle něho

hrozně život dokonal.

A léta míjela kvapem,

jednotvárně den co den,

zřídka se štěstí usmálo

naň, a to na chvíli jen.

„Co na mne as k stáří čeká?“

dí, a nástroj odloží,

hlavu skloní... A v tom děsný

hřmí výbuch v uhlí loži...

Se zohavenými údy

s druhy vložen v jeden hrob. –

Celý život blaho tvořil,

za to žil, zhynul jak rob.