HORNÍK.

Mám povídat, co Horník řek’,

když večer domů z práce šel

a chvěl se, dvéře otevřel

a mladou ženu mrtvou zřel?

To nevím já, to ví jen On,

jenž slyší v hrudi srdce ston,

když puká, jako pukne zvon

v tmách koby věžní. –

Horník klek’,

ty bílé ruce do svých vzal

a celoval je, celoval;

k těm chladným nohám potom sed’

a řek’: „To šly jste včera vstříc

mi naposled!“

Mám povídat, co se mu zdálo

v tu první noc, kde, co se stalo,

v snách bylo, jak by nebývalo?

Šli pospolu přes horský sráz

a kol byl taký zlatý jas!

a náhle řekla: „Běda nám!

ten černý Stín zda vidíš tam?

on čeká, aby rozved nás.“ –

A rozved: ona k výšinám

šla za Stínem, – on dolů. Mráz

mu projel srdcem: procit... sám!

a do jizby měsíčná zář

té mrtvé plála v tvář.

A povídat mám ještě víc?

– on, Horník, neřek’ o tom nic,

ni o tom, co se dělo dál. –

On sám hrob ženě vykopal,

sám na hřbitov ji v rakvi nes,

sám zvoník byl a sám byl kněz. –

A pak šel domů, tich a bled,

– však s ní! – jak od svatby se ved’.

A nikdo neví ani dnes,

zdali to úsměv nebo žal,

je na té tváři, z níž jde děs.