HOROUCÍ NÁPOJ

Náhle jsem tě spatřil mezi tisíci.

Náhle z bleskův očí jediný se chvěl,

tichem navečerním temno prorážel,

nití světelnou až k mojím zrakům spěl,

objímavou vlnou, něhou zářící.

Ty – ó křehký tvore pošetilých řečí,

mysteriosní a očí velikých,

očí modrých, plných živé horoucnosti,

neseš horké růže v planoucích rtech svých,

neseš v ňadrech žeh a život ve dlaních,

svírajíc jej pevně lásky prudkou křečí,

na čelo jej tisknouc v hořkých zklamáních,

ale s pýchou v srdci, jež dar síly hostí.

Město duní v dálce. Záře světelná

nad ním vznáší se a k mojí hlavě pluje,

zmlklých přístavů mne poklid pozdravuje,

žhavých proudů ulic hudba vítězná!

Kdo, ó kdo jsi, rci mi, odkud duch tě zná,

v kterém úkrytu, rci, čekala jsi na mne?

Odkud síla tvá, jež touhy sítě klamné,

jež mne svíraly, zlým gestem strhává?

Rci, zda’s pro mne zrála, čerpajíc v své tělo

tajemnou zář krásy, jež se poddává

s všemi tajemstvími, v stínu jichž se chvělo

kouzlo prchavé, jež sžehá ústa tvá?

Od města se blížíš, nesouc ke rtům mým

v dlaních svých, jak v misce hluboké, dar vřelý,

nápoj se zakletým ohněm posvátným,

víno staleté, v němž světa žár hřmí celý,

s pěnou opalisující, vůní nasycený

pohár života, v němž ke dnu pohřížený

příslib tvého těla blesky svůdně mží.

Tak dej vše mi vypít – noc je v tichu bílá,

nad mým celým světem, krásnou zemí mojí,

užaslých hvězd zář’ se tiše rozložila.

Vůkol vše je mé a tvé. Mé srdce žízeň svoji

vyleje v tvá ústa, v klín tvůj položí

oheň, jenž v tvém těle hlas můj rozmnoží.