HORROR VACUI.

Jak v mrazný květ bych žhavé složil čelo,

mě úběl hrudi tvé za noci té se zdál.

Měsíc jak v jeseni by nade hroby plál,

tak svítilo v těch tmách tvé bílé tělo!

Hřích, rudý stín, jenž zvířil srdce naše,

v let divý, závratný, k rozkoše výšinám,

svých očí podivných uhasil krutý plam’,

jak prázdna děs se z dálky sunul plaše...

Však úsměv v tvé jak znovu zkvetl tváři,

máj vonný, mámivý v mé srdce vešel zas.

Modlitbou andělů byl toužebný tvůj hlas

a temno bezedné vítěznou slunce září!